Z historie

HISTORIE VARHAN KATEDRÁLY SV. ŠTĚPÁNA

Tomáš Horák

 

Tak jako v jiných metropolitních kostelích, měla již gotická katedrála varhany, které zněly při jejím vysvěcení v září roku 1355 za účasti císaře a krále Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V období renesance se zde nalézal blíže neznámý nástroj - k r. 1612 se zaznamenává úmrtí varhaníka Gottfrieda Mültznera z Laubing.

V roce 1677 byl dokončen nový chrám, jenž byl roku 1681 vysvěcen. Nejmenovaný varhanář již roku 1678 opravil varhany a rok nato i regál, který tehdy asi plnil funkci přenosného pozitivu. Opravu varhan v roce 1681, jakož i předchozí, přičítáme českokamenickému mistru Tobiasi Franzi Fleckovi st., který prokazatelně pracoval v Litoměřicích v letech 1675 či 1681 (tehdy pro městský kostel). Podle množství následujících téměř každoročních drobných prací na varhanách soudíme, že na barokní kamenný kůr byl přenesen nějaký starší nástroj (zprávy ze 17.století hovoří o malých varhanách, inventáře z 18.století popisují dvoudílné varhany o třinácti hlasech). Roku 1691 obdržely varhany tři nové měchy a byly zrenovovány. Další opravu (r.1699) provedl pravděpodobně varhanář Johann Caspar Neumann, r.1721 zde pracoval Johann Adam Kannhäuser z Plané (je zajímavé, že oprava pozitivu téhož roku byla svěřena jinému mistru). V následujících letech pak zaznamenávají účty jen opravy měchů místními truhláři. Nepochybně nutné opravy varhanního stroje, financované snad biskupstvím, zřejmě prováděli varhanáři, kteří pracovali pro městský kostel či biskupskou kapli (v letech 1725-1727 Tobias Franz Fleck ml., r. 1728 pražský Leopold Spiegel, v letech 1735-1736 Johann Andreas Niederle, či v r. 1752 vroutecký Nicolas Bergmüller).Roku 1755 se v okolí pohybovali varhanářští mistři Starckové z Lokte, zda však v Litoměřicích také pracovali, není známo.

 

Roku 1769 přesídlil do Litoměřic ze Cvikova významný barokní varhanář původem z Tyrol Johann Rusch, jehož dílnu převzal roku 1791 syn Anton, který zde působil až do své smrti v r.1839. Jejich renomovaná a proslulá dílna měla po tuto dobu v péči i nástoje katedrály. Jimi provedené opravy starých varhan máme zjištěny v letech 1774,1775 a 1781. (Roční příjem varhanáře činil tehdy 115 zl.) Nové skvostné varhany získal kostel díky josefinským reformám. V dubnu roku 1787 byla uzavřena smlouva s mistrem Ruschem, jenž demontoval staré varhany a na kůr postavil velké dílo pražského varhanáře Antona Reisse, zhotovené původně pro pražský paulánský kostel Sv. Salvátora v roce 1778. (Reiss uzavřel s paulány smlouvu dne 10.2.1777, dílo včetně truhlářské a sochařské práce, se čtyřmi měchy a manuálovou spojkou, přišlo na 1400 zl.rýnských.) Rozebrané varhany, zakoupené za 450 zl., byly do Litoměřic dopraveny na dvou lodích a poté vyzdviženy varhanářem a jeho synem na nynějším místě. Dle svědectví pamětníků získaly na vzhledu, neboť katedrální kůr je větší. Varhany byly při instalaci poněkud upraveny, nové podstavce bočních křídel jsou patrně vyšší než původní.


Svým způsobem dobově unikátní dílo mělo chromatické klaviatury o dvaapadesáti klávesách (do E3 bez velkého CIS), pedál byl osmnáctitónový s půltóny v hluboké oktávě. Rokokové skříně jsou děleny na pozitiv v zábradlí a dvě velká křídla v pozadí, kde byl umístěn hlavní stroj a pedál. Mezi nimi je kulisa korunního stroje, kam byl původně vyveden čtyřstopý principál. Dochované staré prospektové píšťaly mají ve shodě s Reissovou smlouvou vysazená ("francouzská") labia. Dispozice varhan byla bohatá: manuál (hlavní stroj) obsahoval rejstříky flaut dulcion 16, principál 8, flaut amabile 8, gamba viola 8, salicionál 8, oktáva 4, kvinta 3, superoktáva 2, kvinta 1 1/2, mixtura 2 šestinásobná (s tercií) a trojnásobný cimbál 1.


Pozitiv v parapetu má v prospektu principál 4, dále byl vybaven kopulou 8 a 4, fugarou 4, oktávou 2, kvintou 1 1/2 a čtyřnásobnou mixturou. Původní pedál měl otevřený a krytý subbas 16, principálbas 8 v prospektu, oktávbas 8, kvintbas otevřený 6 a dvojnásobný kornet 4. Podle popisu z 19.století vzduch dodávalo šest měchů.
Údržbu nástroje prováděla již zmíněná místní dílna, a to v letech 1788, 1792, 1795, či 1827-1828. Koncem roku 1840 nástroj prohlédl proslulý libouchecký varhanář Franz Feller st. Ten doporučil dílo renomovat a obohatit resp. zesílit jej o další hlasy pro lepší vyznění ve velkém prostoru. Za 940 zl. hodlal malou kvintu pozitivu spojit s oktávou či mixturou a osadit nově kvintu 3, do hlavního stroje zhotovit nový salicionál, neboť starý neměl závěsy a byl v nohách zhroucen, kvintu rozšířit na kvintu šumivou 2x, do cimbálu přidat jeden sbor, pedál zvýraznit šestnáctistopým pozounem a kornet měl dostat další dvě řady (pak měl sestavu CEGC).


Náročná práce byla povolena následujícího roku. K tomu bylo nutno ještě rozebrat podlahu kůru, postavit ke skříním lešení a můstek mezi boční křídla, aby se mohlo plynule ladit (manuál i pedál byly děleny v symetrických skříních na C a CIS stranu) a osadit čtyři nové měchy namísto starých. Mistr Feller se stejnojmenným synem obdrželi do roku 1843 909 zl.
V letech 1858-1859 stavěl v jezuitském kostele velké nové varhany slovutný varhanář z Albrechtic v Jizerských horách Josef Prediger, jenž pravděpodobně provedl i menší opravu katedrálního nástroje, když opravil zdejší pozitiv (viz. níže). Žádost o povolení větší práce (za 500 zl., navržené pravděpodobně liboucheckou dílnou bratří Fellerů) byla podána konzistoři dne 8.10.1869. Nedlouho po této opravě se však začal projevovat změněný vkus doby a nové varhanářské tendence a směry. O výhodnou zakázku se ucházelo několik firem. Návrhy podali pražský velkovýrobce varhan Heinrich Schiffner (r.1891, za 1880 zl., plánoval zhotovit z původního píšťalového fondu dobově moderní dílo s novou mechanikou, hracím stolem a měchy) a taktéž známý pražský závod Emanuela Štěpána Petra (24.9.1892, ten nedoporučoval míchat starý a nový materiál a prosazoval vestavbu nového stroje za 2245 zl. do původních skříní). Z jednání, jež se díky usilovné konkurenci obou varhanářů protáhlo, vyšel vítězně mistr Petr, který "udeřil na národní strunu" - prosil o zadání práce "z morálních důvodů" české firmě. Dílo bylo hotovo patrně roku 1894.


Ambiciozní a cílevědomý Schiffner se nakonec ale přece jen dočkal. Zřejmě kuželomechanické Petrovy varhany díky překotnému vývoji varhanářské techniky na počátku nového století již nevyhovovaly a tak bylo rozhodnuto o další přestavbě. Katedrále se dostalo jednoho z tehdy největších nástrojů s dobově moderní a oblíbenou pneumatickou frakturou. Ze starých varhan byly ponechány pouze skříně a prospektové píšťaly, nové měly tři manuály a pedál (počet rejstříků jednotlivých strojů byl 14 - 13 - 11 - 9), k měchům bylo připojeno elektrické dmychadlo. Převzetí nástroje se konalo dne 13.9.1914, varhanáři bylo vyplaceno celkem 4604K (tato částka není příliš vysoká, dovádí nás k doměnce, že Schiffner opět využil stávající píšťalový fond). Ve skříni je záznam montérů Rigleviče a Rotha (datace 15.1. - 15.4.1914).


Pneumatickému "velenástroji" ale nebylo souzeno dlouhého života. Příčinou jeho zániku byla jednak určitá konkrétní situace a konstelace podmínek, jednak - jako v jiných obdobných případech - jistě komplikovanost a klesající spolehlivost složitého technického zařízení stroje. Okolo roku 1940 se na tehdejšího litoměřického biskupa obrátila drážďanská firma Jehmlich s prosbou o svěření větší práce, která by jí pomohla z tehdy nelehké situace. Tak vznikly v letech 1940-1941 podle návrhu poradce W.Ellerhorsta z Weingarten veliké čtyřmanuálové varhany s elektropneumatickou frakturou, firemní opus č. 605. Stejně jako v předchozích případech se jednalo o vestavbu do historických rokokových skříní, jejichž původně celozelené mramorování bylo přetřeno odstíny bělavé barvy. Bohatá řezbářská a figurální výzdoba zůstala zlacena. Nástroj opravili následovníci jeho tvůrců v roce 1970 a táž dílna zvítězila v konkurzu na generální rekonstrukci katedrálních varhan dokončenou v roce 2000.


Stejně jako řada jiných velkých chrámů, měla i biskupská katedrála v průběhu věků více varhanních nástrojů současně. Krom velkých varhan hlavního západního kůru to byl nejprve regál, o němž se dozvídáme k r.1679 (viz výše). Malý přenosný pozitiv o třech hlasech (ko-pula 8, kopula 4 a principál 2) s krátkou spodní oktávou (tedy klaviaturou o pětačtyřiceti klávesách) a dvěma měchy je dle provedení dílem tehdy děčínského měšťana, varhanáře původem z Karlových Varů Johanna Caspara Neumanna (Litoměřice byly patrně jeho zastávkou na cestě do Prahy, kde se objevuje počátkem 18.století). Podle účtů byl nástroj postaven v letech 1698 - 1699, jeho opravovatelé se zaznamenali uvnitř: A.Rusch (1802), J.Prediger (1858, viz výše) a novoborský, resp. janovský varhanář Franz Müller společně s místním truhlářem Josefem Hoogem (1863). Archivní materiály zaznamenávají k roku 1721 opravu neznámým mistrem. Původně přenášený pozitiv, jehož se používalo zejména při Božím Těle, dostal roku 1764 nynější podstaevc s kovanými kruhy pro vkládání břeven, a to od truhláře Johanna Haubtmanna. Tento řemeslník tehdy současně spravil měchy velkých varhan.


Velmi cenný a pěkně propracovaný malý nástroj však byl v minulé době zdevastován, polámán a jeho píšťaly vykradeny. Dnes je zachováno pouze torzo.
Na boční empoře katedrály můžeme dnes spatřit ještě jedny varhany. Pocházejí původně z obce Jablonec u Mimoně, zaniklé ve vojenském prostoru. Jejich autorem byla kolem roku 1900 krnovská firma bratří Reigrů. Jednomanuálový pneumatický dobově běžný nástroj s pseudorenesančním prospektem byl po roce 1950 uložen v bývalém jezuitském kostele a kolem roku 1966 jej na dnešní místo instaloval zásadský varhanář Bohumil Žloutek st.